„Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte, zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.
Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků.
Amen, pravím vám,
neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy.
Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden, u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet.
Když vstoupíte do domu, řekněte: Pokoj vám.
A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám.
A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou.
Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomu městu.“
Mt 10,7-15
Zamyšlení:
Je doba prázdnin, doba odpočinku, doba cestování. Evangelium, které nám dnes církev nabízí, je také vybídnutím k cestě. Pán Ježíš posílá své apoštoly, jděte a kažte, že se přiblížilo nebeské království.
Právě tak i my jsme posláni hlásat evangelium. Ježíš neřekl jen běžte, ale také kažte. Nestačí být „vzorným“ křesťanem a spokojit se jen s tím, že druhé osloví můj způsob života. Je potřeba kázat, jak říká Pán Ježíš, běžte a kažte. Mluví o tom i papež František, je potřeba vyjít do ulic. Když se na sebe pravdivě a upřímně podíváme, zjistíme, že většinu svých aktivit máme my křesťané zaměřenou pouze na sebe, na svůj kostel, na své spolufarníky, na věřící.
Mám jednu kamarádku lékařku, která pracuje v hospici. Pomáhá pacientům od bolesti, ale navíc se s nimi a za ně modlí, některé i sama pokřtila a je ve spojení s místním knězem, aby doplnil, co ona nemůže, svátostný život. Prostě se jim snaží usnadnit jejich přechod ze života do smrti i po duchovní stránce. A nebojí se ukázat, že je věřícím člověkem.
Každý z nás stojí v životě na svém určitém místě a každý by měl hledat, jakým způsobem právě on by mohl kázat. Kněží, lékaři, učitelé snad mají lehčí nalézt způsob „kázání“, ale když se budeme snažit, i my, každý z nás, můžeme nalézt právě ten svůj způsob.
Pán Bůh se neptá, jestli jsme vykonali víc práce než druzí, ale jestli jsme využili všech schopností, které nám dal.
Když Ježíš vybízí, abychom si nebrali ani mošnu, ani dvoje šaty, ani hůl, chce, abychom nechali vše na Něm. A nejen hmotné starosti, ale i duchovní. Proč se starat, co řeknu, jak to řeknu, že se zesměšním. Když jsem pevně napojen na Ježíše a nechám všechny tyto starosti na Něm, osvobodím se od svých obav a starostí.
Někde jsem četla větu: Chraňte se apoštola, který nerozjímá! Tak je to i s námi. Jsme posláni hlásat, ale ne sebe, svá moudra. Máme být ústy Pána Ježíše.
A jak bychom mohli být Jeho ústy, kdybychom se s Ním nespojovali v modlitbě, v rozjímání, kdybychom Ho stále více nepoznávali četbou Písma, kdybychom se nesnažili s Ním prožívat každou chvilku svého života, kdybychom Ho nemilovali celým srdcem?
Hlásat Krista můžeme tehdy, když naše srdce pro Něj hoří. Na modlitbě a na životě modlitby závisí celý náš náboženský život. Svaté přijímání a mše svatá přinesou své plody až na základě modlitby. Je to jako s vodou a vínem. Víno je cennější než voda, ale k životu je potřebnější voda.
A když někomu řekneme Pokoj vám, tak ten pokoj nedávám já, ale Kristus. A ten pokoj se zase vrátí zpět do mého srdce.
Je doba prázdnin, doba nejen odpočinku, ale také doba hledání nových cest, zážitků, přátelství. Snažme se tedy hledat nové cesty nejen podle mapy, ale i v našem vztahu k Ježíši a také k lidem, které potkáme.
Aplikace:
1/ Jakým způsobem, kde a komu mám já hlásat evangelium?
2/ Jsem pravdivý ve svém hlásání? Jaká je moje modlitba? Hoří moje srdce pro Krista?
Dana
vdaná, v důchodu, dříve stavební inženýr, 67 let
